Jedna z nejčastějších chyb, které se dopouští lidé ve vztahu ke svým psům je přehnaně ochranitelský vztah. Pointa spočívá v tom, že zjednodušeně řečeno ochraňujeme psa před stresem, před samotou, strachem, před chybami, před prohrou, před neúspěchem, před čímkoliv co by našemu hafanovi mohlo v našich očích škodit, nebo být jen nepříjemné. Dokonce i tam..

Přehnaně ochranitelský vztah?

Jedna z nejčastějších chyb, které se dopouští lidé ve vztahu ke svým psům je přehnaně ochranitelský vztah. Pointa spočívá v tom, že zjednodušeně řečeno ochraňujeme psa před stresem, před samotou, strachem, před chybami, před prohrou, před neúspěchem, před čímkoliv co by našemu hafanovi mohlo v našich očích škodit, nebo být jen nepříjemné. Dokonce i tam, kde se mu nic neděje, ale my sami máme strach nebo pocit, že by se mohlo dít. Když se na to podíváme blíže, vzniká to především proto, že mají lidé pocit, že je pes stále jejich malinké štěňátko a nenechají ho být samostatného a přirozeně dospět. Touží aby pes byl na nich závislý. Bohužel má takový nezdravý vztah ke psovi dalekosáhlé následky. Domnělé ochraňování vede k tomu, že se ze psa stane často zvíře, které se neumí vyrovnávat s běžnými věcmi, s běžným okolním stresem, rušivými elementy apod. Proč to děláme? Souvisí s tím samozřejmě jednak pocit majetnického vztahu, tedy že pes je jen náš a my víme co je pro něj nejlepší. Reflektujeme pak na něj své vlastní emoční potřeby, strachy a nejistotu. Přehnaně ochranitelský vztah se projevuje nejčastěji "miminkováním", tedy tím, že se lidé nevědomě chovají ke svému hafanovi jako k miminu. Komunikují tak s ním (afektovaný projev, vysoké tóny, šišlání, přehnané chválení za každou blbinu, prošlapávání cestičky, atd). Souběžně se takto konající vlastníci psů potýkají s tím, že jejich zvíře padá snadno do stresových stavů, strachů, může být nesoustředěné, trpět separační úzkostí a různými formami sebestředného chování (vyřvávaní si pozornosti, neschopnost respektovat okolí, psi, lidi, prosazování svých potřeb).  Nevědomě si tak doma tvoříme psa, který se za běžných okolností chová velmi nestandardně, často i asociálně.  Co s tím? Jak se tomu vyhnout? Fakt je ten, že pes není náš majetek a ani mimino. Musíme si přiznat, že dospívá velmi rychle a stejnou rychlostí se potřebuje učit vyrovnávat se stresem, překonávat strachy a  učit se zvládat všemožné situace samostatně. Nikdy si nesmíme dovolit ventilovat svou vlastní citovou a emoční mezilidskou  nedostatečnost na psa! Např. pokud děti odešli z domu a nám chybí a máme potřebu někoho pečovat a chránit (vlastnit) a tu reflektujeme na zvíře;  nefunkční vztahy s partnery a jako náhražku si vzít psa; nedostatek naplňujících mezilidských vztahů všeobecně (málo přátel atd).. pes není na takovou formu pozornosti vybaven a zaručeně mu nebude sedět. Nemusí to ventilovat na vás, ale frustraci z toho bude pravděpodobně ventilovat jinde. (Žárlivost, přivlastňování si lidí, věcí, stavy úzkosti, agrese, neschopnost komunikovat s okolím, ..) Bohužel je dnes relativním standardem stylizovat  psa v sociálních médiích do role dětské chůvy, hračky pro děti, či plyšáka na gauč a do postele. Ano pes může v těchto rolích částečně být a nevadí to. Pokud to ale zkombinujeme s výše psaným, tak je to dobrý recept na výrobu nevyrovnaného psa. Velmi často se stejní lidé, kteří toto na psa nevědomě aplikují potýkají s tím, že si stěžují že pro psa nejsou autoritou, nemají respekt a pes jedná afektovaně, stresově. Je to přirozený důsledek toho, že pes potřebuje ke zdravému psychickému vývoji jiný přístup než mu nabízí lidé, kteří ho mají jako rukojmí svých vlastních potřeb. Pes se nechce cítit jako vaše lidské mimino, takový přístup ho systematicky a dlouhodobě stresuje! Automaticky pak přicházíte o možnost být pro něj přirozenou autoritou. Pes je šelma, lovec a přemýšlí o světě jinak než lidé, má jiné potřeby. Doporučujeme následující: - pes se musí umět vyrovnat se stresem, není vhodné ho před ním chránit, odvádět mu pozornost či ho odvádět pryč  - pes se musí umět postavit strachu z neznámého, cizího apod..  opět mu pouze škodí pokud ho před ním chráníte, chlácholíte a přespříliš mu pomáháte - pes by neměl být v domácnosti šaškem pro pobavení, mělo by k němu být přistupováno s vážností, klidem a respektem k jeho přirozeným potřebám a chování - přistupuje ke svému psovi jako k dospělému, tedy tak jak ho chcete mít až vyroste - naučte psa prohrávat, dělit se  - nikdy se nesnažte chránit psa před běžnými chybami, dejte mu prostor se učit - neberte stále svého psa na ruce - neupřednostňujte ho před ostatními členy domácnosti - nestavte si nikdy psa na pomyslný piedestal - nikdy nedělejte psa středem pozornosti - nedělejte ze sebe psího sluhu - učte psa respektovat starší psy a jiné tvory - pes není hračka pro děti, dítě není hračka pro psa - v hierachickém řebříčku si musí své místo pes zasloužit a odpracovat, ne ho mít protlačené kýmkoliv  - neodměňujte stále psa za vše co udělá, mělo by být samozřejmostí, že za drtivou většinu věcí nic nečeká, plní je protože je považuje za přirozenou součást života s námi - projevujte emoce střídmě, přiměřeně, nikdy ne afektovaně a přehnaně, chvalte psa uznáním a hrdostí. - naučte se psa přiměřeně pokárat - pokud se něčeho bojí, mějte sice pochopení ale pomozte mu to přirozeně ihned překonat a pamatujte že strach není nic než blok v hlavě, strach existuje jen jako ochrana před něčím neznámým apod. Tedy psa seznamte s věcí, které se bojí a pokračujte jakoby nic dále - pes nepotřebuje nad sebou přecitlivělý, emočně přehnaný vzor, ale klidného, trpělivého člověka, který si uvědomuje, že pes je v domě vážený host, ne lidský majetek a už vůbec ne mimino.  Psychický a fyzický vývoj probíhá u psů od štěněte velmi rychle. V přírodě musí být okolo roku plně samostatní. Nicméně člověk chce často ze psa mít neustále své mimino, brání mu ve vývoji a popírá svým přístupem s chováním k psovi vše co příroda pečlivě nastavila. Největší problém tedy je, když takový vývoj blokujeme a vším co děláme se snažíme psa vtlačit do role našeho soukromého majetku, který má plnit pouze naše lidské potřeby. Nepodporujme ve svých psech nezdravou závislost na nás, je to pouze sobecká potřeba. Pes nepotřebuje nikoho kdo ho bude vodit za packu a neustále ho bude před vším chránit a prošlapávat mu cestičku. Pes potřebuje kráčet životem po boku někoho, kdo mu dovolí být sám sebou, občas udělat chyby a vzhlížet ke svému vzoru. Pes se musí umět postavit strachu, vyrovnat se stresem a být zdravě sebevědomým tvorem s patřičnou dávkou pokory a respektu k druhým. Pokud jste se v tom výše shlédli, není pozdě na změnu přístupu

Krmení smečky v klidu a pohromadě? Mnoho lidí se podivuje nad tím, že naše smečka psů je krmena vždy bok po boku, všichni v jedné malé místnosti a není u toho žádná agrese, boj o stravu, vymezování se atd..

Krmení smečky v klidu a pohromadě? Mnoho lidí se podivuje nad tím, že naše smečka psů je krmena vždy bok po boku, všichni v jedné malé místnosti a není u toho žádná agrese, boj o stravu, vymezování se atd. Samozřejmě zvědavost velí zeptat se jak jsme toho docílili? Prvně si řekněme, že to není tvrdou drezůrou jak se mylně domnívají nezkušení. Nemá to s tím nic společného. Celá myšlenka společného krmení je založena na několika jednoduchých principech, které se vám pokusím vysvětlit a názorně uvádět na příkladech.  Princip první - nic nelze získat agresí. Ve smečce, kterou máme je zásadní pravidlo, že agresí nelze nic získat a tudíž nemá smysl ji používat. Platí to naprosto o všem. O místě na pelechu, o hračkách, o pozornosti, prostě o čemkoliv a to i o krmení. Toto pravidlo nejen že zaručuje klid, ale především vzájemnou důvěru mezi psy ve smečce. Již od štěňat systematicky pracujeme na tom aby každý prcek věděl, že má mnoho jiných komunikačních možností než jen sílu a pokud chce něco získat, musí hledat cesty jinak.   Princip druhý - vždy mají všichni všeho stejně. Psiska mají u nás jistotu, že se na každého dostane. Ať se rozdává kousek rohlíku, nebo sušené maso, každý dostane svůj kousek. Totéž platí pro jakákoliv jiná jídla, mlsky ale i hračky apod.  Princip třetí - žádná konkurence. NIKDY nevedeme psy k tomu, aby soutěžili o COKOLIV. Řídime se jednoduchým pravidlem: žádná soutěž, jen hra či sport. Toto pravidlo je velmi úzce spojené s předchozím principem.  Čtvrtý princip - žádné rozrušení kolem jídla, mlsků apod. Rozrušení vede ke tlaku, tlak ke stresu a potřebě něco urychlit, či to získat agresí. Takže kdykoliv se rozdává jídlo, či dobroty, od psů je požadováno prostá věc - uklidnění hlavy a těla. Dokud se neuklidní i poslední člen, nemůže rituál rozdávání začít. Toto je jeden z nejdůležitějších principů a především také hlavní důvod proč nenecháváme rozdávat cizí lidi mlsky naší smečce - okamžitě udělají chybu a psi rozruší. Z toho plyne soutěživost, ztráta sebekontroly, potřeba se prosazovat a předhánět = problémy a rizika.  Pátý princip - psi jsou vždy dobře a kvalitně krmení. Pes který cítí permanentní hlad je vždy podrážděnější, nervóznější a napjatější než pes nasycený. Psi mají získání potravy spojeno s nejvyšší prioritou a focusem, proto také tolik oblínená metoda krmení psa za práci funguje. Pes je naprogramován pro kořist udělat prakticky cokoliv, agresi, sprint, splnění úkolů, strategii lovu, tvrdé prosazení se mezi konkurencí atd atd. Proto je pro klid důležité aby pes věděl, že má jídla dostatek a měl zafixováno, že pro něj nemusí nic zvláštního dělat. Dále máme mnohonásobně ověřeno, že pes na kvalitní a čerstvé stravě (maso, kosti, vnitřnosti atd) je klidnější, spokojenější.   Princip šestý - hierarchie. Pokud psům určíte místo ve smečce za všech okolností, které je prakticky neměnné - nebudou o něj soutěžit. U krmení tedy dodržujeme pevně stanovené rituály. Každý má určené své místo v kuchyni na zemi ve stojánku, pořadí rozdávání je neměnné - od nejstarších po nováčky. Psi jsou rituální zvířata, stereotypy jim nevadí. Díky dodržování těchto rituálu ví přesně každý KDE má čekat a KDY je na řadě. To jim dává jistotu, že svou porci dostanou a nemusí předbíhat, tlačit apod. Po jídle se mohou mladší jít mrknout do misek starších či ostatních psů, ale opravdu až dají ostatní otravovi signál že už dojedli a že se mohou mrknout na zbytky a dolízat je. Nelze si to vynucovat ani se cpát.   Sedmý princip - poslední a nejdůležitější. Poslední slovo a arbitři sporů a chování vůči sobě navzájem jsme my lidé - nejstarší členové domácnosti. Dohlížíme na pořádek, pomáháme zvládat klid kolem krmení, učíme mladé a zastáváme se těch v hierarchii výše postavených (starších).  Nyní jste blíže tomu pochopit co vše má na to vliv a jakým způsobem to děláme. Je třeba chápat pouze souvislosti a jednoduché principy jak se smečkou psů pracovat.  Smečka je potom rodina, nejsou konkurenční, nepoužívají sílu k řešení věcí a situací, drží při sobě. Chvíle krmení je pak pro ně "posvátný" okamžik, rituál klidné radosti, sdílení a vědomí, že na každého vyjde stejným dílem. Namísto zneužívání jídla k udržování psa napjatého a ovládání psa skrze jídlo, to děláme právě naopak.   Dovolím si ještě malý dodatek. Nikdy psa netrestáme odnětím jídla, když zavrčí apod. Naopak mu systematickým tréninkem ukazujeme, že jídlo se nemusí chránit! Budujeme vztah založený na důvěře a klidu!

Pár základních věcí, co by měli znát čerství majitelé štěňat

Pár základních věcí, co by měli znát čerství majitelé štěňat

U štěňat dodržujeme pár jednoduchých věcí. Předpokladem výchovy je, že prcek musí být pod dohledem a neustále učen. Vždy platí že pokud něco nemá dělat jako dospělý pes, tak ho to odnaučujeme už jako štěně. Štěně které má mnoho volného času bez dozoru a bez zaměstnaní se pravděpodobně naučí samé kraviny. 

Hra

Štěňata stejně jako děti potřebují hraní. Ve smečce se při hraní učí spoustu věcí. Jenže aby hra byla hrou a ne pouze řáděním a nekontrolovatelným vybíjením energie, musí mít nějaká pravidla. 

- není možné aby štěně okusovalo ruce, tahalo za oděv apod. Prcek co váží pár kilo je u toho možná roztomilý, ale zůstane mu takový návyk i do dospělosti a pokud pak potáhne někde za ruku dítě v domnění že je to hra, budete se hodně divit.

- nehrajeme si se štěnětem agresivní hry! Tedy zakázáno je přetahování u kterého štěně hodně vrčí, vzteká se apod. Neexistuje aby se štěně učilo na cokoliv zavěšovat! (už jen kvůli vývoji kostí a zubů!)

- pokud na nás štěně vrčí a štěká a poskakuje kolem nás, pravděpodobně vybízí ke hře. Nicméně takovým způsobem není vhodné aby se naučilo vyžadovat pozornost. Ignorujte takové pokusy, nebo je v těch velmi intenzivních pokusech rázně ukončete.

-Hry hrajeme tak aby štěně bylo vedeno ke klidu, k myšlení a soustředění. Například hra na aport většinu psů baví a rozvíjí více schopností naráz. Dále hry na vyhledávání osob, hraček, pamlsků.. apod. jsou dobré hry.  

- Vždy pamatujte že dítě není hračka pro psa a pes není hračka pro dítě. Sice jim společná hra a čas strávený spolu rozvijí sociální kontakt, ale souběžně se nenaučí správně k sobě chovat. Proto na hru dohlíží zodpovědná osoba a určuje pravidla. Štěně bere lidské dítě jako sobě rovné – tedy jako štěně a bude se takto chovat.

Vodítko

- vždy a všude bereme hafana s sebou především na vodítku a učíme ho chodit u nohy, zastavovat. Chodit pomalu ale i popoběhnout.

- Není dobré nechávat štěně na volno, běhat na volno umí, to se nepotřebuje učit. Ale potřebuje se už od mimina učit chodit na vodítku!

- Kdykoliv zastavíme, štěněti dáme povel, Sedni, a čekej.

- Nenecháváme štěně tahat, vždy kratší šňůra, štěně by nemělo pobíhat bezhlavě někde kolem nás či před námi na délku vodítka.

Socializace

Pod pojmem socializace se rozumí nejen setkávání s jinými psy, ale také a což je mnohem důležitější, zažití všech možných situací, které život psa v lidské společnosti mohou protnout. Jde především o to, aby už v brzkém věku zažilo to co by jinak v budoucnu mohlo způsobovat strach a nejistotu. Tedy klidně vezmeme štěně do větších skupin lidí, MHD, na rodinné oslavy, cesty autem, k tramvajím, zastavíme u stavby (hluk, stroje,..) prostě cokoliv co je v životě běžné. 

- pokud má štěně z něčeho strach, nechlácholíme, neňuňáme, pouze klidným přístupem, bez zbytečných slov štěně uklidníme a seznámíme s věcí nebo situací. Projevy strachu jsou stažený ocas, nebo couvání od objektu, taktéž ale štěkání na objekt či vrčení..

- zvykáme hafana na druhé psy, domlouváme si setkávání s klidnějšími vyrovnanými psy, ti jsou nejlepším vzorem chování, a štěně si tento vzor od nich VEZME!!

- nenecháváme stěně cokoliv lovit ani ze srandy! Později se budete tuze divit proč vám utíká za kočkou, zvěří apod…

- Štěně si přirozeně bude chtít se psy hrát, ale hlídáme ho aby ta hra nebyla příliš intenzivní.. Vždy platí že pokud druhému způsobuje bolest nebo nepříjemné věci (typu tahání za kůži, škubání nebo jen otravné dorážení) tak to není už hra a okamžitě to ukončíme! Štěně uklidníme a po uklidnění můžeme nechat znovu hrát.

- vždy štěně chráníme před špatnými zkušenostmi se psy, např napadení.. způsobí štěněti nedůvěru k ostatním psům, nebo strachovou agresivní

Povely a komunikace

každý pes potřebuje trénink základní poslušnosti! I ten váš a je nutné začít od druhého dne kdy je štěně doma. Pro běžný život nám stačí pár povelů, které bude pes umět za všech okolností. Trénink povelů začneme vždy tam kde je relativní klid a štěně se snadno na nás soustředí. Je dobré aby štěně trénink bavil, snažíme se tedy udělat z toho spíše hru, štěně chválíme a dáváme najevo že máme radost z toho co pro nás dělá a že se snaží. Pokud mu něco nejde, nerozčilujeme se, ale zkusíme to trpělivě znovu. Nekáráme za nesplnění povelu, ale dáme novou příležitost. Osvědčilo se nám nepoužívat u všeho pamlsky ale učit štěně opravdu na to že s námi chce spolupracovat proto že ho to baví, ne proto že něco dostane.

Vždy jsme důslední! Povel který dáme se musí dokončit, pokud totiž štěně zjistí že jednou musí jednou ne, tak si bude dělat co samo chce.

Komunikujeme jednoduše, stručně a každý povel říkáme zřetelně a jako pouze jedno slovo. Nikdy na štěně nemluvíme ve větách, nebude tomu rozumět. Pokud chceme aby nám štěně věnovalo pozornost, naučíme ho na jméno aby se na nás podíval! Po oslovení když máme pozornost, můžeme chtít další povel, např. Sedni, lehni, čekej apod… Vždy mezi povely dáváme vteřinu či dvě pauzu aby je pes stihl zpracovat. Štěně neví co znamená slovo které mu říkáme, jeho význam ho musíme tréninkem a názornou ukázkou vždy předvést! (opravdu nerozumí česky. I když se tváří že ano)

Štěně komunikuje především řečí těla a emocemi, né slovy! Takže se naučíme mu správně vyjadřovat emoce tak aby jim rozuměl (intonace hlasu, hlasitost povelu, výrazy ve tváři apod).

- Povel „ke mně“ je nejdůležitější ze všech! Tady děláme při prvních pár pokusech výjimku a párkrát dáme pamlsek.. Jde o to aby štěně pochopilo že má přijít k nám.. pak vydatně chválíme! Chceme aby štěně běhalo k nám s radostí. Pokud dojde vždy pochválíme, nezkazíme si štěně tím že ho zavoláme a pak za něco co provedlo pokáráme nebo potrestáme! To je spolehlivý způsob jak si zkazit přivolání. Přivolání trénujeme hrou doma (k jídlu, ke dveřím když se jde ven, na gauč, cokoliv…) nebo jen tak kdykoliv chceme. Venku na volno v oplocených prostorech, nebo na stopovacím vodítku.

- Povel „čekej“ je povel při kterém má hafan sedět a čekat až přijde další povel. Bude ho používat velmi často, proto se na něj opravdu důsledně zaměříme a učíme ho za všech okolností (čekání než si bude moct vzít misku s jídlem, čekání než mu připnu obojek, čekání než přejdeme cestu, ale i čekání než se uklidní a pustíme ho třeba si jít hrát, nebo vítat navštěvu, atd)

- Povel „sedni“ je užitečný, neboť přirozeně když hafan sedí je klidnější. Učíme tak že při povelu sedni jemně přitlačíme na zadek štěnda a „pomůžeme“ mu sednout

- Lehni je klidová poloha (více než sedni) zároveň ale může být i výraz submise. Učíme z povelu sedni, a následně přitlačíme jemně mezi lopatky hafana a pomalu ho lehneme.. nebo mírně potáhneme přední packy tak aby sklouzl do lehnutí. Vždy pochválíme a zopakujeme znovu.

U učení povelů, tréninků, platí že pes má svalovou pamět, tedy učí se jaký pohyb má udělat po povelu. Opakováním se tedy plnění u něj stává automatickým, čím více opakování tím lépe. Trénujeme ale vždy jen chvílí, tak aby štěně trénink neomrzel. Stačí vícekrát za den, ale pár minut.

Ještě pár drobných tipů: 

- Když chceme aby štěně mělo rádo lidi, děti, tak ho zvykáme na to že jsou pro něj lidé a děti zdrojem příjemných pocitů, radosti apod.

- Pokud nechceme aby štěně bouřlivě vítalo (skákání apod) neděláme to sním sami a učíme ho klidný rituál vítání nás i návštěv (pokud mu to nejde, tak ho dáme na vodítko a učíme s pomocí vodítka)

- zvykáme štěně na samostatnost, po kouscích zvykáme na samotu, tak abychom se vyhnuli problému se separační úzkostí

- štěně potřebuje hračky na kousání! Je to psí přirozenost! Volíme kvalitní hračky bez obsahu ftalátů apod.. takové se kterými si štěně může bezpečně hrát a aby se s nimi nezadávilo, nebo si neucpalo kusem hračky střeva

- štěně není třeba za nic trestat, většinou bohatě stačí pokárání a dání najevo zklamání či znechucení apod! Netrestáme za loužičky a hromádky, pouze řekneme fuj a tváříme se zklamaně..

- Ve smečce je jediná chvíle kdy štěně starší psi „potrestají“ když jim způsobuje bolest nebo něco nepříjemného a nerespektuje předchozí signály a upozornění!

- štěně má křehkou kostru a proto ho nenutíme k velkým výkonům! Pouze k tomu co samo zvládne… takže procházky pouze kratší a častěji.

- učíme štěně manipulaci, tedy čištění oušek, drápky, ležení na zádech atd.. vše s klidem příjemně a pozitivně. Vyplatí se to! Nebudete mít stresaře ani na veterině.

Vždy jsme u štěňat trpěliví, nespěcháme. Hafanovi trvá dospět asi dva až tři roky! Vývoj v tomto směru neurychlíme žádným tlakem, nervozitou, netrpělivostí atd..

Myslete na to že každé mládě potřebuje kolem sebe vzory od kterých přebírá reakce na situace, chování atd! My jsme ten VZOR, buďme proto tím nejlepším vzorem. 

Vždy platí že pokud chceme klidné štěně, děláme s ním vše v klidu, učíme ho věci dělat klidně! Klidná a vyrovnaná domácnost = klidné a vyrovnané štěně!

Vždy se doma domluvíme a postupujeme ve výchově štěněte jednotně! Tedy ne že muž je nepřiměřeně přísný a žena zase nepřiměřeně přecitlivělá. Neexistuje že jeden vyžaduje povely a druhý ne. Neexistuje ani aby každý dělal trénink a povely jinak než druhý, sjednoťte se. Do tréninku psa zapojujeme i děti!

Myslete na to že výchově psa jsou důležité Pravidla, Hranice, Disciplína!!!! Za všech okolností.

Budujte si u psa přirozenou klidnou autoritu a respekt! Bude k vám vzhlížet a uznávat vás beze strachu ale s radostí a obdivem – budete jeho superhrdina!

Mějte na paměti, že výchova psa není věda, nepotřebujete k tomu doktorát z psychologie. Důležité je používat zdravý rozum, jednat asertivně, používat intuici. Umět se na prcka napojit emočně, ale i jednoduchou komunikací – jste všechno co na světě má, myslete na to. Vždy řešte věci hned když se dějí. Nikdy se na štěně nezlobte dlouho. Myslete na to, že všemu je lepší předcházet než se pak zlobit že něco není tak jak jste chtěli. Do výchovy štěněte nikdy nepatří agrese, vztek a podobně! 

Držíme palce a především pevné nervy a spoustu krásných chvil!

Kdo je u vás alfa?  Tak tu to otázku jsem slyšel nebo četl v souvislosti s naší smečkou 8mi psů mnohokráte. Hned v závěsu také často slýchávám a čtu, že když přivedeme nového psa, že ten bude určitě budoucí alfa, protože má "ten" pohled a je velkej a .. 

Kdo je u vás alfa?

Tak tu to otázku jsem slyšel nebo četl v souvislosti s naší smečkou 8mi psů mnohokráte. Hned v závěsu také často slýchávám a čtu, že když přivedeme nového psa, že ten bude určitě budoucí alfa, protože má "ten" pohled a je velkej a ..
Pojďme se na to tedy podívat trošku podrobněji.
První věcí je samotná představa veřejnosti o tom co je Alfa, jak by se měl chovat, co dělá a jak ve smečce získává onu pozici. Veřejnost má představu především alfasamce, tedy jakýsi dsrňák pes, tvrďák od pohledu, velký (čím větší, tím víc alfa že jo). Dále to musí být takový nějaký despota, který to vše ovládá nekompromisně, všichni před ním sklopí hlavu, vše je jeho a vždy je po jeho. No jo, taková představa. Tady bych vypíchl trošku jednu drobnou souvislost. Lidstvo má odjakživa své legendy a pohádky o bozích, hrdinech a vůbec někom kdo vládne silou a mocí. Možná i proto vznikla taková představa Alfa samce.
Jenže co když je to jinak? U nás tedy určitě. Jak jistě víte psiska ve smečce máme nekastrované (krom jedné starší fenky), jsou NEUSTÁLE pohromadě, dělají VŠE spolu, jsou tam různé věkové kategorie a rodinné pouta či adopťáčci. 4 feny a 4 psy. Zmiňuji to proto, že to má významný vliv na další část článku.
Nebudu chodit kolem horké kaše, na rovinu tady žádná alfa není. Rozhodně ne v tom smyslu obvyklých lidských představ - tedy toho nadsamce. A pozor! nejsem to ani já.
Pointa smečky je v jednotě, v hierarchii, vzájemném respektu a autoritě starších členů. V hierarchii na vršku je nejstarší pár, nebo nejstarší člen. Ale to není Alfa a ani Beta. Toto označení by evokovalo onoho "vládce", což nejsou. Jsou respektovaní, jsou vážení, jsou vzorem. A především proti nim mladší psi nejdou. Naopak za nimi chodí se nechat opečovat, přitulit a starší psiska mohou ostatní usměrňovat aniž by si na ně mladší otevřeli hubu. Ale neznamená to, že ovládají vše ve smečce, zdroje atd. Naopak klidně štěňatům přenechají své jídlo nebo jeho část. Tedy to vylučuje představu toho alfa samce, který vše ovládá silou.
Jenže tím to nekončí. Tak jak je nastavena hierarchie, od nejstarších po nejmladší tak jsou nastaveny i jakési role. Ty má každý podle své povahy, životních zkušeností a také podle věku. Stává se tak, že starší psiska přenechají některé věci mladým a sami se z toho stáhnou dobrovolně bokem. A to konkrétně řešení některých situací, konfliktů s cizími psy, usměrňování nováčků apod. Přesto že se toho starší psiska vzdají, nijak neklesne jejich postavení v hierarchii. Mají díky věku a zkušenostem přirozenou autoritu a úctu. Takže ale ani mladí, kteří přebírají část jejich rolí, se nestanou alfa samci ani samicemi! A už vůbec to nezískají násilím, prostě jim to starší přirozeně přenechají.
Dobře, teď asi chápete, že ta legendární alfa asi nebude tak jak si hodně lidí představuje. Proč se ale psiska tedy rvou, kvůli čeho když ne o vůdcovství?
Tak ještě se vrátím k tomu jak máme sestavenou smečku. Tatík Bou má 8 let, máma Kimi 10 let, jejich dvě dcery 5 let. To je základní rodinná vazba, pevná pouta. Tady vše funguje přirozeně bez agrese. Sestry z jednoho vrhu spolu mají neskutečný vztah, jsou jako jedna a dělají vše vždy spolu. Svou mámu mají rády a tátu respektují. Dále jsou tu adoptovaný Joey, ten má sklony k dominantní agresi a majetnické agresi. A i když kvůli toho v mládí tvrdě zkoušel Boua, vše jsme zvládli a dnes v 5ti letech je jeho nejlepší parťák a Boua má velmi rád a mnohé se od něj naučil. Ale i přes dominantní agresi a majetnickou agresi není Joey Alfa! Byť by to tak nezkušené oko mohlo vnímat. Ustoupí Kimi a i Bouovi, tedy starším psům. Přesto však ovládá díky své dominanci částečně dění ve smečce, především dohlíží na pořádek, dobré chování nováčků a na ochranu smečky. Je silně pro rodinu a chce mít respekt. A stejně není alfa. Podobnou roli má Mia (dcera Kimi), tedy vychovatelka, přísný dohled nad nováčky, může ostatní přibrzdit, srovnat. Ale není alfa. Tyto role před nimi zastávali starší psi, Kimi a Bou. Dnes mají jiné role, jsou klidní, učí trpělivost, smířlivost, učí nad věcmi přemýšlet, pracují s bázlivými psy, pracují krásně se štěňaty, jsou zdrojem rozvahy, jistoty a klidu.
Pak tu máme drzého mladíka (adopťák Rock, kříženec argentinské dogy a staforda), který přes to, že si chtěl několikrát věci získat agresí tak nemá a nikdy nebude mít ambice jakkoliv vést dění ve smečce a to je největší pes tady, adoptován v roce, dnes má dva a půl roku. A opět arogance a drzost z něj nedělají alfu a základ smečky ho několikrát důrazně usměrnil než zjistil, že je rozumnější být v pohodě a respektovat všechny ostatní a přijmout své místo v hierarchii.
Zaya jeden z nejmladších členů (od dvou měsíců věku u nás) má roli benjamínka smečky, nic moc nemusí a o nic moc se nestará, holt mladá fenka ve věku 1,5 roku. Jediné co musí je respektovat ostatní a chovat se slušně. Rozhodně dříve nebo později přebere plynule roli Mie, ale k tomu musí dospět, to se neděje silou.
A nakonec 4 měsíční american bully XL Gino, opět benjamínek smečky, hračička. Bude opravdu velký pes, asi největší ze smečky. Ale i přes jeho velice klidnou hlavu, přirozenou dominanci a budoucí masivní rozměry se z něj nestane alfa. Opět až přijdou zkušenosti a věk, předá mu svou roli Joey, stejně jako ji Joeymu nedávno předal Bou.
Už chápete? Je v tom kontinuita a hierarchie. Je to vše velmi daleko od té představy dominantního agresora ovládajícího vše ve smečce. Je to mnohem sofistikovanější, komplexnější, stejně jako lidská rodina. Jak troufalé srovnat lidi a psy, viďte?
A teď k těm rvačkám. Psiska se rvou o něco nebo o někoho. A především velmi často nemáte doma tak úplně smečku jako spíše skupinu různě posbíraných psů a tam rozhodně vzniká konkurenční prostředí a chybí ta kontinuita, učení, předávání zkušenosti. Pak už stačí mít ve skupině dominantně agresivního psa, psa majetnického, neurotického atd a o rvačky nebude nouze. Ale to že tam bude někdo někoho ovládat strachem z násilí z něj alfu nedělá, je to jen největší grázl a šikanátor. A takového by si za normálních okolností opravdová funkční smečka dovnitř nepustila.

Takže kdo je u vás ta alfa? Žádná není. A ani naše role nás lidí taková není, věřte, že můžeme být učitelé, mentoři, vychovatelé, přátelé, .. ale ne alfy. Jen máme zodpovědnost učit, chránit, postarat se a zajistit bezpečné, vzájemně tolerantní prostředí pro všechny.

Proto je dobré toto myšlení opustit a uvědomit si, že každý má ve smečce svou neméně důležitou roli oproti ostatním. Štěňata svou akční hravostí rozhýbou dům, puberťáci svou akční dravostí nutí ostatní k tomu, aby je hlídali a usměrňovali, střední věk psů je určen k postarání se o to aby vše fungovalo, všichni ctili pravidla, a starší psi nabízí klid, rozvahu, jistotu a starostlivou péči. A troufalé přirovnání k lidské funkční vícegenerační rodině najednou dává mnohem větší smysl. Copak tam se zeptáte kdo je alfa? 

Tady je poslední drobnost, pokud chcete jako pes ve smečce mít respektované postavení, musíte být zkušený, inteligentní, vnímavý a především i dominantní. Ale to vše je také v součtu velká zodpovědnost, protože na tyto typy psů smečka spoléhá třeba i v ochraně a v řešení různých životních situací. Přesto takový pes umí projevit respekt ostatním, umí být přirozeně přísný i něžný na štěňata a nikdy nepoužívá hrubou sílu tam kde to není nutné. Tak to známe my. Pokud doma máte funkční smečku, určitě byste k tomu také měli co říct a za váš názor budeme rádi.

Psí autisté?   Víte setkávám se poměrně často se psy, kteří jsou v chování velmi jiní než běžní psi a pracuje se s nimi obtížně. S ohledem na to, že je často spojují společné prvky, rysy v chování, reakce na podněty a často věci jako úzkosti, panické záchvaty, strach ale i složité vyrovnávání se

Psí autisté?   Víte setkávám se poměrně často se psy, kteří jsou v chování velmi jiní než běžní psi a pracuje se s nimi obtížně. S ohledem na to, že je často spojují společné prvky, rysy v chování, reakce na podněty a často věci jako úzkosti, panické záchvaty, strach ale i složité vyrovnávání se s vjemy a běžnými situacemi, jsme po dlouhé době došli k jednoduchému závěru.. jsou to psí autisté, resp. mají velice podobné i shodné projevy jako autistické děti. Shodou okolností máme občas možnost o tomto hovořit s vychovateli, asistenty a učiteli dětí se speciálními potřebami, takže je to porovnání snadné. Pojďme se podívat na to co takové hafany se speciálními potřebami spojuje.  • Problém s komunikací a interakcí s ostatními - špatně vnímají signály ostatních psů, chybí správné vyhodnocování přiměřenosti vlastního chování vůči nim, nejsou schopni se poučit a opakují v komunikaci stejné chyby  • Nedostatečná nebo nepřiměřená aktivita v sociálním kontaktu - straní se ostatních psů, jsou v jejich blízkosti nesví, snaží se odejít, skrýt se, v kontaktní vzdálenosti buď zmrznou, nebo je zachvátí panika, stres, či agrese  • Chybějící nebo slabý oční kontakt - neudrží oční kontakt se psy, vyhýbají se mu, může platit i pro lidi  • Nezájem o sdílení aktivit, společnou hru - raději něco dělají sami, nezvládají přiměřenost ve hře, neumí si hrát s hračkami s ostatními  • Záchvaty vzteku a tvrdohlavost - mohou mít při vybočení z komfortní zóny, nebo při tlaku, či změně rituálů záchvaty agrese, zatvrzení, kdy odmítnou spolupracovat  • Inklinace ke stereotypním hrám - upnutí se na jednu činnost, kterou chtějí dokola opakovat, fixace na oblíbenou hračku i např hodinu kdy se hra opakuje  • Sklony k úzce specifickým činnostem - tedy že se naučí rychle a snadno některé věci a dělají je velmi dobře, přesto u jiných nejsou schopni významnějšího pokroku  • Zvýšená úzkostlivost ve společenských situacích, či v situacích kde je mnoho vjemů • Sklony k závislostem a silná fixace na objekty či lidi   V praxi to znamená, že život s takovým psem je obtížný a dlouhodobě je třeba mít na paměti, že je třeba udržovat systematický, klidný a předvídatelný přístup, při kterém je kladen důraz na minimu porušování rituálů a nezatěžovat psa stresem a tlakem. Ono se totiž bude na oko psí autík tvářit, že něco z donucení zvládl ale také to nakonec může způsobit dlouhodobé trauma.  Psí autisté v praxi lpí na rituálech a stabilitě mnohem více než běžní psi. Může je vykolejit i drobná změna. Např. přestěhování nábytku, či změna v obvyklé trase procházky, dokonce i změna ve vašem přístupu. Dále se mohou projevovat sklony k nechápání signálu ostatních psů, nezvládání situací při kterých dojde ke kontaktu, či k blízkosti. Pes v tu chvíli reaguje panikou, úzkostí i vztekem. Další reálné situace vznikají tam kde dojde k velkému zatížení smyslů psa vjemy, resp jeho přetížení. Tedy že pes nedokáže zpracovat situace, se kterými by si normální pes poradil. Např davy lidí, hluk, oslavy, mnoho psů, hlučné stroje, apod.  Dojde k záchvatu paniky, extrémnímu stresu, hyperventilaci, pokusům o útěk, ukrytí se ale i agresi. Pes se pak s traumatem vyrovnává velmi dlouho, v řádu hodin i dní a potřebuje velmi systematickou péči majitele. Dále se nechce na místo incidentu vracet po delší dobu a jímá ho panika při pocitu, že by tam musel jít.  Prosím tlak a tvrdost v takových situacích kdy psí autista propadne úzkosti, záchvatu, stresu apod vše vyřeší jen zdánlivě, či vše okamžitě zhorší!! Pes se sice ze strachu možná podřídí, ale skryté trauma tím jen prohloubíme a je 100% jisté že se s ním bude opakovaně potýkat, zacyklí se.  Pokud se budeme bavit o správném přístupu, tak pro psiska co trpí těmito poruchami chování a sociální komunikace a nedokáží se vyrovnávat snadno s opuštěním komfortní zóny, změnami rituálů, stresem či tlakem, tak zcela zásadní je trpělivost a vyrovnání se s tím "že je takový". Pes se bude učit věci mnohem déle a to platí zejména pro zvládání situací, sociální interakce, zvládání strachu apod než "normální pes" a vždy bude dosahovat nižších cílů. Tedy bude limitován. Přesto je možné systematickou a trpělivou péčí psa celkem hezky stabilizovat a zlepšovat, jen to zabere mnohem více času. Psí autíci se při správném vedení a v komfortním, bezpečném prostředí dokáží velmi radovat z her s vámi, z vaší přítomnosti a vaši lásku významně a nekomplikovaně vrací. Není tedy důvod je vyřadit ze života. Přesto pokud máte podezření že pes splňuje významně více znaků z výše uvedených, aplikujte velmi trpělivý a vyrovnaný přístup, kterým ho po malých krůčcích a s pochopením provedete běžnými situacemi. Byť budou pokroky pomalé, budou.  Ne náhodou se setkáváme často s těmito rysy u staffbulíků. U takových psů jakéhokoliv plemene velmi kryticky zvažte chov, nese to s sebou významnou pravděpodobnost, že gen předají dál. Opravdu je třeba dbát na celkovou vyváženost osobnostních rysů psa, komunikačních dovedností, stabilitu a odolnost na stres v chovu. Milé oči, úsměv a radostné chvilky často u psa nevyváží jeho zbytek života ve stresu, strachu a úzkostech z běžných situací. Nekonečná trpělivost majitelů a speciální přístup pak přes všechno odhodlání vyčerpávají energii a ubírají majitelům takových psů možnost jak prožívat se svým parťákem vše naplno a bez starostí.  Doplnění: psích autistů je v populaci psů velmi malé procento. Není možné svého psa označit za "autistu" jen proto, že není jak jsme chtěli, nebo že něco nejde podle představ. Posouzení nechte na někom, kdo má zkušenosti se stovkami psů a zabývá se analýzou psího chování a reakcí.   (Foto ilustrační, Zayka je zcela normální a zdravá hafina.)

Když jsem před desítkami let chodil ještě do školy, měly jsme tam spoustu předmětů. Učili jsme se mnoho věcí, dovedností, ale i chování, řešení situací, chápání širších souvislostí. Samozřejmě z dnešního pohledu je už biflování zastaralý koncept, ale z pohledu celkového

Když jsem před desítkami let chodil ještě do školy, měly jsme tam spoustu předmětů. Učili jsme se mnoho věcí, dovedností, ale i chování, řešení situací, chápání širších souvislostí. Samozřejmě z dnešního pohledu je už biflování zastaralý koncept, ale z pohledu celkového jde o komplexní rozvoj dítěte či puberťáka. Jeden z těch všech předmětů byl i tělocvik, tedy rozvoj a udržování fyzických dovedností, ale i týmového ducha. Tělocvik patří ke škole neodmyslitelně a je z mého pohledu nezbytný. Měl jsem štěstí na fajn tělocvikáře, dělali to tak ,aby to děcka bavilo, nepřetěžovali nás, neřvali po nás, vše hezky s mírou, ale výsledky se nějaké podat musely. Nehnaly nás k olympijským výsledkům, nevymýšleli jak nás dostat na špičku. Ke sportu a k pohybu mám kladný vztah od malička. Jezdil jsem denně hodně na kole, dlouhé trasy i freeride, DH,  chodil do fitka, zkusil bojové sporty.. nikdy se z toho ale pro mne nestal smysl života a věnoval jsem se mnohým dalším věcem. Proč to říkám? Vždyť toto jsou stránky o psech, jak to souvisí s tělocvikem? Protože se ve světě psů "tělocvikáři" často nabubřele považují za alfu a omegu toho co je pro psy jediné důležité. Je to ale velká škoda. Stejně jako u rozvoje lidských mláďat hraje fyzická aktivita významnou ale pouze částečnou roli v celku, tak ale i u psů je to pouze část. Proč je tedy tak dominatní právě tahle část psího života? Je to tím, že rádi redukujeme psa na primitivního tvora? Nebo tím, že tělocvikáři chtějí své ambice skrze své svěřence vyhnat k výkonům, měřit se? Ať už je to čímkoliv, jsem si zcela jistý, že tělocvikářů máme v psím světě až až.. každý druhý se shlédl v psím tělocviku a své svěřence trénuje a trénuje o 106 a těší se z jejich výsledků. Kde je ale ten zbytek co psí potenciál k rozvoji potřebuje? Pokud bude pes znát od malička jen tělocvik, pochopitelně bude tuto část považovat za celý svůj život.. bude se na hodinu tělocviku těšit, bude to jeho jediná zábava plná adrenalinu a endorfinu.  Opravdu je tedy dobrý tělocvikář to jediné co psí svět potřebuje? Není to kapku primitivní vnímání psího světa? Co když bude mít pes psychické problémy, zhorší se mu vztahy s lidmi, zhorší se mu vztahy se psy, bude se cítit pod psa, nebude mít radost ze života, bude žárlit, přijde o domov a milion dalších věcí.. vyřeší to tělocvik? Je řešením více a lepší motivace, hry a sport? A co třeba, když budeme od psa očekávat jiné věci. Canisterapii, vodění slepců či jinou asistenci, sociální dovednosti, komunikaci, pomoc s výchovou jiných psů, orientovat se ve složitém a náročném světě.. a tisíc dalších věcí?  Bude na to stačit přidat více tělocviku?  Bude stačit umět psa podmiňovat dobře časovanou odměnou a používat svalovou paměť? Odpověd je předem jasná, ne nebude. Přesto že je stále v popředí psí tělocvik a jeho různé disciplíny, tak dnešní svět potřebuje dávno i jiný formát psích "učitelů" než jen tělocvikářů.  Tady se vždy musím usmát mladým tělocvikářkám a jejich zaslepenosti. Tedy konkrétně jejich upjaté představě,jak ke štěstí psa stačí vědět jakou chce odměnu a provozovat moderní etický tělocvik se svými cvičenci. Jakmile dojde na problémy v chování, vztahy psů se psy, s lidmi, s dětmi, agresi, strach, smečkové chování tak jen opakují fráze naučené na kurzu tělocviku a snaží se na to aplikovat svůj přístup tělocvikáře. No jenže děvčata, to že jste pochopili pozitivní podmiňování a to že pes pro něco co chce splní úkol, neznamená že je hotovo. Je to jen ta primitivní část psa. Jedna čtvrtina. Jen tělocvik. Byť více vidět nechcete, tak to tak je.  To co musí řešit denně lidé jako já, komplexní myšlení, souvislosti, vnímání detailu, chování, emocí.. přesahuje dalekosáhle tělocvik. Byť mám k tělocviku kladný vztah a vedu k němu i všechny psy, tak za roky soužití se psy a řešení všechmožných situací, desítek dočasek, řešení týraných psů, problémů v domácnostech u lidí, agresí, .. nemá smysl to vše jmenovat, jsem se musel naučit sakra více. Ve vší úctě k tělocvikářům tedy říkám: dnešní psí svět kdy jsou psiska plnohodnotně zapojeni do rodinného života a naprosto všech aspektů lidského fungování ve společnosti dalších psů, dětí a jiných zvířat už nestačí jen být tělocvikářem. Je čas aby se tomu přizpůsobila i "výuka" psů a jejich chápání ve společnosti. Potřebujeme jednoduše kvalitní výchovné poradce, psí sociální pracovníky, psí psychology, kteří opravdu rozumí psí duši, experty na komunikaci, socializaci, trpělivé učitele psů co se třeba bojí, opravdu dobře zkušené psí lidi, co psům rozumí, žijí s nimi a umí řešit všemožné situace v běžném životě s nimi. Přestaňme si hrát na to, že vše vyřeší pozitivní podmiňování a tělocvik, protože to není prostě pravda.  I proto jsme se rozhodli na svých stránkách věnovat vše kolem psů právě jejich chování, myšlení, vztahům, protože psí svět nepotřebuje další tělocvikáře, těch kvalitních i nekvalitních máme dost. Dobré chlapy a dobré ženské, kteří jsou skvělými trenéry (respekt všem DOBRÝM tělocvikářům, kteří to dělají srdcem!)  Ale za roky zkušeností se stovkami psů, řešení vašich (ne)uvěřitelných příběhů a trápení, jsme nasbírali obrovské množství dat, informací, zkušeností (které budeme i nadále sdílet a předávat zde touto formou) jsme zjistili jedno - tělocvik rozhodně nestačí. Protože pes není jen ta primitivní část závislá na zdrojích, která chce jen tělocvik. Pes je komplexní, emoční tvor, se svými radostmi, tužbami, strachy, potřebami, má svou osobnost, svůj charakter, lásku, svou lenost, svou empatii, své nadšení, .. má milion věcí uvnitř v sobě, tak jako my, které ho tvoří jako celek. Nikdy ho prosím neredukujme, jen proto, že to tak vyhovuje nám. Tak jako byl ve škole tělocvik jen jednou (nezbytnou) součástí, ale museli jsme zvládat spoustu dalších věcí, tak i ve psím životě má své místo, které ale není vším, jen dílkem skládačky.

Hodně lidí se bojí psů

Jo.. chápu. A těch "bojových" tuplem. No uznávám, jsou to psi, kteří kvůli svému vzezření silného psa s velkou tlamou mohou 

Hodně lidí se bojí psů

Jo.. chápu. A těch "bojových" tuplem. No uznávám, jsou to psi, kteří kvůli svému vzezření silného psa s velkou tlamou mohou budit nedůvěru a obavy u neznalých. Ok, co s tím?
Tady je jeden mýtus, který bych chtěl nejdřív trošku osvětlit. Pes pozná strach a zaútočí na mě, protože se ho bojím..
Tak jo i ne. Pěkně popořádku.
Pes pozná strach. Pes popravdě umí v lidských emocích (na rozdíl od vlka) docela dobře číst. Takže pozná jak se cítíte. Pozná to z pachu, hlasu, vaší řeči těla, mimiky a výrazu v obličeji a z chování. Tahle část je tedy pravdivá, pes pravděpodobně pozná, jak se cítíte.
Zaútočí na mě, protože se bojím.
Tak to už je polopravda. Hned vysvětlím. Právě proto, že pes pozná že se bojíte, tak taky ví, že se vám nedá věřit. No jistě, jste nervózní, chováte se divně, špatně čitelně a tím pádem jste pro psa nedůvěryhodní. A protože se chováte divně tak si vás pes chce držet od těla. Cokoliv čemu pes nevěří a co nezná, s tím se buď seznámí - dotekem, kontaktem, očicháním - nebo to od sebe odežene (to platí zejména u nervózních a nejistých psů). A způsob odehnání je vrčení (varování), štěkání (výhrůžka) nebo vyjetí, vyběhnutí proti vám (přímý útok). V tuto chvíli vše co pes dělá je, že vás chce odehnat. Ne zabít.
Ok, jak tedy na takové situace?
Prvně je to celé chyba psovoda, protože pokud to pes dělá, převzal kontrolu nad situací. A to je velmi špatně, protože pes rozhoduje koho napadne sám za sebe.
Pokud má dojít ke kontaktu s nervózním psem, nebo se přiblížit k osobě která ho vede, je vždy lepší dodržovat pár jednoduchých pravidel.
Vaše role jako cizí osoby je být čitelný, klidný a uvolněný. Zásadně se chováme tiše, nejsme hluční. Zastavíme pár metrů od osoby se psem a oslovíme pozdravením. Dáváme prostor psovi aby si zvykl na naši přítomnost. Pamatujte, že se na psa nekoukáme!! Necivte mu upřeně do očí

K životu psa patří i stres. I když je to dnes spíše "bubák" a všeobecná představa většiny majitelů psů, ale často i trenérů, je taková, že psa musí před stresem chránit. Proč je tedy dobré umět psa přiměřeně vystavovat stresu, jak poznat kdy je stres

K životu psa patří i stres. I když je to dnes spíše "bubák" a všeobecná představa většiny majitelů psů, ale často i trenérů, je taková, že psa musí před stresem chránit. Proč je tedy dobré umět psa přiměřeně vystavovat stresu, jak poznat kdy je stres pro psa ještě snesitelný a k čemu je užitečná otužilost psa  na stres?  Při naší práci se psy (tréninky, hlídání, socializační pobyty) se se stresem u psů setkáváme ve všech formách každý den. Začíná to jen samotnou změnou prostředí. Mnoho psů se prakticky hned potom co je zavřeme do pokoje, nebo kotce sesype. Někdo víc, někdo míň, ale v momentě, kdy jim dojde že je všechno "jinak" a že je (často poprvé v životě) jejich majitelé nechali v neznámém prostředí, tak se u nich okamžitě spustí stres. Projevy stresu jsou různé. Z jindy klidných a přátelských psů se stanou psi, kteří na nás vrčí a zastrašují, z jiných se stanou nervové trosky, kteří se počůrávají, třepou se, či ničí vybavení pokoje..  z dalších hysteričtí panikáři, kteří řvou na celé kolo, nebo se snaží za každou cenu dostat ven z kotce či pokoje - skrze dveře, okna, či dráty kotce. Samozřejmě, že víme jak s těmito jedinci pracovat aby se stabilizovali. Podle typu povahy psa trpělivě ukonejšíme, nebo rázněji ukončíme hysterické vyřvávání pozornosti, či pomocí našich psů ukážeme, že je to tady bezpečné místo. V každém případě jde, ale o to aby pes překonal stav mysli, který v něm stres spustil. Tedy aby se opět cítil bezpečně a VYROVNANĚ. To trvá dle typu povahy psa a jeho životních zkušeností obvykle 24-48 hodin.  V dalším bodě je pak obvykle stres z manipulace. Jsou psi, kteří při pokusech o fyzický kontakt koušou, vyhrožují nebo se naopak panicky počůrají, či vše dohromady. Opět některé trpělivě přesvědčujeme že mohou věřit a u jiných zvolíme rychlejší cestu. Vše co děláme má za účel co nejrychleji vybudovat důvěru mezi psem a námi. Avšak nikdy do toho nemícháme lítost, obavy, ani zbytečně moc pochopení. Jsme si v tu chvíli dobře vědomi, že to psovi nepomůže a že je v tom nevinně. Tady se dostáváme k tomu jádru. Mohl psa jeho majitel lépe připravit na zvládání stresu? Na zvládání nekomfortu či negativních situací? Jednoznačně ANO MOHL. Jenže moderní trendy v tréninku velí, že vše má být "stress free" a tak je to správně, ne? Takže jak z toho ven? Co je pro psa přirozené? Zvládat stres, být mu přiměreně vystavován a s lehkou dopomocí mu pomáhat se s ním vyrovnat, nebo naopak před stresem zvíře chránit a vše překrývat odváděním pozornosti a prokrmováním/odměňováním aby na nic nemyslel? (Ono příslovečné strkání hlavy do písku) Jenže tím u nás stres pro psa nekončí. Když už si zvykne na změnu prostředí, následuje obvykle okamžitě uvedení do smečky, tedy to že pes musí jít mezi 8 a více dalších psů, kteří s ním budou komunikovat, dotýkat se ho apod. Tedy něco co má být ve skutečnosti pro drtivou většinu psů zcela přirozené. Opět se obvykle mnoho psů tak trochu sesype.. přitom se po nich nic nechce, jen být se svým vlastním druhem a komunikovat s ním. Ano překonají ten stres, zvládnou to a vyjdou z toho silnější, stabilnější. Dalo se tomu předejít? ROZHODNĚ ANO - otužováním na stres, tlak a pocit nekomfortu. Bohužel je to však něco co přehnaně ochranitelští psí rodiče nedokáží snášet - tedy pocit, že je pes vystaven stresu a nekomfortu. To je ale naprosto trestuhodný odklon od přirozenosti a doslova psychické ubližování psovi, bránění přirozenému vývoji. Správná míra stresu a tlaku, neúspěch a nekomfort způsobují osobní rozvoj osobnosti, růst, odolnost a emoční stabilitu! Totéž platí o zákazech a omezeních. Samozřejmě, že má každý pes míru stresu a reakcí na něj nastavenou jinak. Jak tedy funguje to, když pes neudrží emoce, nebo nezvládne stres? Často se nejedná o přímý a okamžitý spouštěč, ale o to že pes jak říkáme my "vypění". To co probíhá uvnitř psa je podobné nalévání piva z láhve do sklenice. Pokud to lijete pomalu, po skle, pivo nevypění přes okraj. Tedy pokud bude mít pes čas a prostor zpracovávat stres a vjemy je velká šance že to zvládne. Pokud však pivo nalejete rychle, stejně rychle vypění dramaticky přes okraj. Proto na trénincích pečlivě hlídáme úroveň stresu psů a balancujeme vše tak aby nedošlo k onomu vypěnění. Tak se pes postupně se svým psovodem učí lépe a lépe zpracovávat vjemy a situace. Zní to jednoduše ale není to úplně lehké a je nutné začínat v kontrolovaném prostředí a mít načtenou perfetně řeč avyjadřování emocí psů.  Samozřejmě hraje roli i vznětlivost psa. Tedy opět pro lepší pochopení přirovnám. Jsou hafani kteří mají vznětlivost asi jako nafta. Nezapálíte je jen tak - nepůjdou do tvrdé agrese na malý podnět. Pak jsou ti co mají vznětlivost jako lampový olej, chytnou zvolna a hoří vyrovnaně co se týče reakcí a agrese. Na konci jsou něco jako benzín, ti vztekle doslova vybouchnou při sebemenší jiskřičce (kdo někdy podpaloval oheň benzínem ví

Zvykání psa na kočku?  Je to častý dotaz. Pokusím se popsat jednu z funkčních možností. Tento trénink lze s potom aplikovat pochopitelně na jiná zvířata x váš pes. Prvně si ale upřesněme, že nutným základem je, že pes má s vámi funkční základní komunikační kanály

Zvykání psa na kočku?  Je to častý dotaz. Pokusím se popsat jednu z funkčních možností. Tento trénink lze s potom aplikovat pochopitelně na jiná zvířata x váš pes. Prvně si ale upřesněme, že nutným základem je, že pes má s vámi funkční základní komunikační kanály a zvládá alespoň základní povely! Pes co trčí celý den sám na zahradě a vaše jediná komunikace je, že mu podáte žrádlo, podrbete za uchem a zařvete na něj z okna, když vyštěkává v noci asi nebude ten pravý adept na tento typ tréninku.   Ok, jak na to? Potřebujete psa a ideálně kotě, jedno postačí. Náročnost bude záviset na tom, zda-li je váš pes povahou pruďas a lovec, nebo flegmoš. Flegmoš to vstřebá rychle, pruďas se s tím bude vnitřně prát dlouho, ti ostatní něco mezi. Pokud domů chcete přinést kotě (nebo jiné zvíře), určitě je nutné ho donést v přepravce! Ne na rukou! Kotě se může psa velmi polekat a zpanikaří. V tu chvíli vás nejen poškrábe či kousne, ale prskající zvířátko v náručí může psa popudit k velice rychlé akci a bude po tréninku. Tedy je nutné situaci prvního "kontaktu" udržet co nejvíce pod kontrolou. Od první chvíle psa držte pod povelem jako je sedni/čekej. Pes v tu chvíli musí být zaměstnán a omezen. Nesmí se dostat do stavu silné excitace, hrozí ztráta kontroly. Ze stejného důvodu do toho nemotejte odvádění pozornosti hračkami a jídlem! Pokud si myslíte, že pes nedokáže tento první kontakt ustát jen s pomocí slovního povelu, dejte ho na vodítko a na vodítku ho přiveďte do místnosti kde je kotě v přepravce. Je důležité aby jste na začátku zvolili dostatečnou vzdálenost od přepravky s kotětem! Obvykle platí, že čím blíže je pes k objektu zájmu, tím více hrozí, že bude silně rozrušený a ztratí sebekontrolu. Správnou vzdálenost poznáte tak, že bude pes schopen stále vnímat povely a komunikaci z vaší strany. Vydržte takto chvíli až se ujistíte, že prvotní silné vzrušení opadlo, přejděte kousek blíže a opakujte znovu to, že si pes opět sedne. Počkejte až se uklidní.. pokud se uklidní, můžete zase blíže. Pokud ne a očividně se vzrušuje více, trénink přerušte a odejděte. Trik tréninku je v tom psovi postupně po kouscích zkracovat vzdálenost tak aby se udržel v relativně klidném stavu. Pokud to ale nezvládá, zavelte k odchodu a psa vezměte pryč. Počkejte třeba půl hodinky a zkuste trénink znovu. Neprokrmujte, buďte klidní, nechvalte. Pochvaly psa rozrušují! Pokud pes zvládne dojít až k přepravce, bez ztráty sebekontroly, můžete ho nechat kotě přes přepravku očichat. Pokud to zvládne psa trochu pochvalte a odejděte pryč. Vraťte se znovu omrknout kotě třeba za hodinku. Sledujte chování psa. Je žádoucí aby byl při každé další návštěvě klidnější a vy mu můžete umožnit delší kontakt. Vždy v nejlepším přestaňte a psa v klidu odveďte. Cíl je aby mu první den pouze přítomnost kotěte připadala trochu nudná. Je to žádoucí proto, aby neměl pes spojeno kotě se vzrušením, očekávaním a napětím.. vy se u tréninku chovejte velmi klidně, komunikujte asertivně, dávejte najevo, že kotě je pod vaší ochranou.  Pokud tuto fázi tréninku pes dobře zvládá, je možné druhý den vyzkoušet to že psa necháte pod povelem a kotě na chvíli vezmete do rukou a chvilku se s ním klidně pomazlíte. Pokud je pes klidný a jeví přiměřený zájem, může ho zkusit opatrně očichat. Pokud ne, použijte důrazný povel aby pes udržel sebeovládání a kotě odložte do přepravky a trénink opakujte později znovu. (Pokud máte obavu zda pes vydrží plnit povel, můžete si pomoct uvázaním psa k něčemu pevnému). Třetí den můžete zkusit se psem (pokud bude připraven) to, že kotě necháte chodit po místnosti a psa budete mít u sebe v lehu na vodítku.. sledujte pečlivě reakce psa, jeho míru vzrušení a zájmu a pracujte s tím. Použijte zákaz, či zklidnění pokud bude třeba. Postupně můžete další dny zvyšovat počet kontaktů a času kdy bude kotě s vámi a psem. Zhruba po týdnu by psovi kotě mělo natolik zevšednět, aby ho pes začal tolerovat. Hravý pes bude zkoušet s kotětem i interakci, flegmoše moc po pár dnech nebude zajímat. Pak už jen hlídejte aby se pes ke kotěti choval klidně a opatrně.  Každopádně si dejte pozor na tyto věci:

● při prvním očichání psem a olíznutí se může kotě leknout a v tu chvíli pes může cvaknout. Pokud máte obavy, že váš pes může jednat unáhleně, použijte při tréninku vždy náhubek. 

● kotě může psa popudit nechtěně, když třeba použije drápky a psa škrábne, sekne. 

● Kotě může být ze psa také ve stresu. V tu chvíli trénink vždy přerušte, psa odveďte a kotě uklidněte. Kotě se musí cítit bezpečně!

● dávejte pozor aby kotě, až bude mít volný pohyb, nelezlo psovi do misky se žrádlem a aby pes nechal kotě v klidu se najíst. 

● pokud má váš pes za sebou už pár zářezů z lovu menších zvířat, bude trénink velmi náročný, budete muset použít vyšší intenzitu korekcí a trénink bude mnohem delší. Zvažte zda vaše potřeba mít doma jiné zvíře stojí za to. 

● Nedělejte tu chybu, že psa necháte neomezeně u přepravky/klece s kotětem civět na něj a napjatě čekat. Pokud mu to nepřerušíte a nedáte najevo, že je kotě pod vaší ochranou, vydrží být pes napjatý i dny a bude čekat na "příležitost". 

● nenechte psa jakkoliv zbrkle dorážet na přepravku! Vše musí být spojeno s klidem.

● postupně nechejte aby si kotě se psem vybudovalo vzájemný vztah, komunikaci. 

● při tréninku můžete používat prvky přivlastňování si kotěte (postavit se před něj a k psovi čelem a psa vykázat, nebo psa i vytlačit tělem) může to pomoci psovi pochopit že kotě je "vaše"  Nespěchejte, nestresujte. Komunikujte klidně, trpělivě, vyžadujte po psovi důsledné plnění povelů a spolupráci. Cíl prvních dní je aby se pes pouze vyrovnal s přítomností kotěte a odstranili jste u psa vzrušení. Jakmile pes zjistí, že je každé setkání s kotětem jakoby "nuda", rychle si zapamatuje ten pocit a nebude na něj při dalším setkání tak tlačit.  Je to všeobecný "návod", není to dogma. Každý pes je jinak nastavený a nelze počítat s tím, že to bude vše jak je napsáno. Někomu to půjde líp, někomu hůře. Někdo bude muset u psa použít přísné korekce, někdo to zvládne jen na bázi běžných povelů.. No základ je plus mínus to co je napsáno. Tento trénink lze obdobně aplikovat i s jinými zvířaty.